Nálada ve městě je kultuře nakloněná

foto: Nika Brunová

O současnosti a budoucnosti českobudějovické kultury s radním pro kulturu Jurajem Thomou. Jaké vidí cesty k postupné změně zavedených a často nefunkčních struktur? Podle Juraje Thomy by mohla pomoci kandidatura na Evropské hlavní město kultury 2028.

Jiří Ptáček: Naše první otázka se týká zejména vaší osobní představy o kultuře. Co je těžištěm vaší představy o její roli a podobách? Do jaké míry je v souladu s programem vašeho hnutí a nakolik se odráží v tom, co vykonáváte jako první náměstek primátora v současné koalici?

Ono to možná bude znít jako klišé, ale podle mého názoru je kulturou vše, co nás každodenně obklopuje a ovlivňuje. 

JP: To je takový archeologický pohled na kulturu. Při takovém pojetí do ní spadá i to, jaké boty nosíme, co jíme, jaké politické zřízení máme…

Může to tak být, že se do toho moje bývalá profese propisuje. Ale já si opravdu myslím, že kultura není jen to, když jdete večer do divadla nebo na výstavu. Podle mě do kultury patří vše, co vás formuje a co vy ovlivňujete svým konáním.

JP: Předpokládám, že jako náměstek pro kulturu to takhle zeširoka neřešíte. Z toho, co spadá do kompetence Odboru kultury, je pro vás těžištěm co?

Opravdu si nemyslím, že to je přehnaná definice. Zkusme si to rozdělit do jednotlivých sektorů. Na jedné straně je městem organizované umění – Jihočeské divadlo, Dům umění, KD Vltava a další. Vedle toho funguje mnohem pestřejší neorganizovaná, alternativní kultura. Na tu ale město přímý vliv nemá. Může jen vytvořit podmínky, aby mohla vznikat. Myslím si, že by bylo velkou zkratkou říkat, že kultura rovná se umění. Pro mě existuje kultura opravdu v tom širokém slova smyslu, ať už je to výstava, architektura, koncert, kino, nebo veřejný prostor. Je to prostředí, které vytváří interakce formující vás mimo sféru běžného života. 

Petra Lexová: Ano, ale město svým rozpočtem určuje, jakou kulturu podpoří. Co ovlivňuje rozhodování města v přerozdělování financí na kulturu i v souvislosti s organizovaným a živým uměním?

To ale celou otázku zužujeme. Kultura není odvislá od toho, zda do ní město pošle peníze nebo ne. Podle mě je velmi důležité, aby město umělo nadefinovat grantové výzvy a mechanismy, nejen jednoleté, ale i víceleté, které umožní vznik nějakého příběhu. Na přímé peníze města dosáhne dnes jen pár velkých, významných akcí, které se bez jeho podpory neobejdou. Majáles nebo Město lidem, lidé městu. To je ale zlomek toho, co se odehrává, bez ohledu na to, jestli to město financuje. Do této oblasti patří podle mě i spolkový život, který město neřídí a neorganizuje. Kultura není jen 30 milionů, které město dá z rozpočtu Odboru kultury, 129 milionů na divadlo a není to jen těch 3,9 milionu na mimořádně významné kulturní akce. To by byl hodně chudý kulturní život.

JP: Vás samozřejmě bereme jako osobu, která ovlivňuje organizovanou kulturu. Finančně nejnáročnější kulturní organizací města je přitom Jihočeské divadlo. Hledáte způsoby, jak mamutí příspěvek na jeho provoz snížit? Nacházíte společnou řeč s jeho vedením?

Musím říct, že s ředitelem a managementem divadla vycházíme korektně. Je pravda, že 129 milionů z městského rozpočtu je ve značném nepoměru k ostatním 30 milionům pro kulturu. Tím je však i fakt, že město České Budějovice je zřizovatelem profesionálního divadla se čtyřmi soubory, jehož 46 procent diváků je z Českých Budějovic a zbytek z regionů.

JP: Logicky se tedy nabízí, aby se na provozních nákladech divadla podílel Jihočeský kraj. Vedete s ním o tom debatu, nebo je takový záměr neprůchodný?

Debata probíhá ve dvou rovinách. První je více přáním, které souvisí se zákonem o neziskových organizacích v oblasti kultury, který je v současné době v parlamentu. Ten by umožnil financovat například Jihočeské divadlo vícezdrojově: krajem, státem a městem. Druhá věc je samostatné jednání mezi městem České Budějovice a Jihočeským krajem, o které se čas od času pokusí každá politická reprezentace. Zcela rozumím opatrnosti kraje v této otázce, protože má vlastní zřizované organizace. 

JP: Například Divadlo Oskara Nedbala v Táboře, které žádný soubor nemá. 

Tato paradoxní situace vznikla v době, kdy se rušily původní okresy. Některé kompetence a instituce připadly kraji, jiné ministerstvu kultury a jiné městu. To byl příklad Jihočeského divadla. Do budoucna ale ten stav není ekonomicky udržitelný. Divadlo samozřejmě má dotační vazbu na kraj o výši zhruba 2,5 milionu ročně, což mu umožňuje hrát mimo České Budějovice. Má i dotace z ministerstva. Přesto je struktura nákladů nepříznivá. Nepřispívá ani k uměleckému rozvoji divadla. Více než 65 procent příspěvků divadla totiž pokrývají mzdy, které hradí město, jež je nemůže ovlivnit, protože o tabulkovém rozřazení mezd rozhoduje vláda, která před dvěma lety převedla kulturní pracovníky do vyšší platové třídy, ale už se nezajímala, zda to obce finančně zvládnou. Do budoucna tedy není možné, aby město bylo jediným, kdo financuje činnost divadla. Odčerpává to příliš mnoho financí z městské kasy a znemožňuje to i financování jiné kultury. 

JP: Město má záměr vystavět novou budovu Jihočeského divadla a Jihočeské filharmonie. Započatá jednání by měla pokračovat v příštím roce a soutěž byla anoncována na rok 2022. Odhadovaná cena se pohybuje okolo dvou miliard. Z čeho bude financovaná?

Opět je jasné, že to je mimo možnosti města. Nadační fond Jihočeského divadla zaplatil vstupní studii, která popisuje funkční členění prostor. Město České Budějovice tuto studii vzalo na vědomí a podle současného harmonogramu očekává, že divadlo otevřeme na den přesně 21. května 2027. V této chvíli čekáme, až se ustanoví nové krajské zastupitelstvo, se kterým na základě pověření radou budu jednat o spolufinancování a vypsání architektonické soutěže. Odhadované náklady soutěže jsou přibližně 15 milionů a každá strana by přispěla zhruba z poloviny. Soutěž by nám měla lépe ukázat náklady na výstavbu. Mile mě překvapilo, že v rámci krajských voleb nastala názorová shoda mezi lídry všech subjektů, že výstavbu podpoří.

PL: V diskuzích se také jednalo o možnosti rozdělení souboru divadla a využití zrekonstruované stávající budovy v ulici Dr. Stejskala, kde by mohla zůstat činohra. Jaký je výsledek těchto jednání? 

V rámci jednání jsme sledovali dvě možnosti. Jedna počítala s kompletním přestěhováním divadla a filharmonie do nového objektu. Alternativou bylo, že se přestěhují jen hudební scény. Kdyby činohra zůstala, musela by se ale řešit i rekonstrukce stávající budovy. Nakonec zvítězilo kompletní přestěhování do nové budovy na Mariánském náměstí. Divadlo tak výhledově historickou budovu opustí a město uvažuje o jejím nabídnutí jinému subjektu. V současné chvíli se nám jeví nejzajímavější spolupráce s Jihočeskou univerzitou. Ale jednání jsou teprve na úplném začátku. 

PL: Soutěže neuvolní pouze stávající divadelní budovu. Nepozbude po rekonstrukci Slavie a výstavbě nového divadla smyslu i KD Metropol? Pokud se ale nemýlím, patří soukromému vlastníkovi? 

Je třeba říci, že Slavie nikdy nebude konkurentem Metropolu. I s ohledem na kapacitu, protože největší sál Slavie bude mít 350 míst k sezení. Můžeme se ale bavit o hledisku určité reprezentativnosti a atraktivity, kdy vůči Metropolu vznikne protiváha, která majitele možná donutí, aby se začali starat o budovu a vybavenost. 

JP: Přemýšlíte o Slavii také jako o participativním projektu, ze kterého budou moct těžit místní spolky a nezávislé iniciativy? Nakolik půjde o prostor, jehož cílem bude zisk?

Soutěž byla zadána tak, aby se do Slavie vrátila spolková činnost. Do budoucna by měla být generátorem organicky vznikajícího kulturního života. Zároveň je na zajímavém místě vedle Jihočeského muzea. Nedaleko vzniká nová část knihovny, bavíme se o nové galerii na Senovážném náměstí, o úpravě parku Háječek. Do budoucna by zde mohlo vzniknout kulturní centrum podobné Museuminsel v Berlíně. Slavie má být energetickým centrem této části města. Bude ale hodně záležet na volbě jejího ředitele. Náročné, ale nutné bude nastavit výběrové řízení tak, aby tím rozhodujícím kritériem byla koncepce fungování.  

JP: Před chvílí jste zmínil, že víte o zájmu Alšovy jihočeské galerie postavit budovu na Senovážném náměstí. Je to poněkud zvláštní poté, co právě zrekonstruovala Wortnerův dům, nicméně to je vize, která z vícera stran zaznívá již řadu let. Vyjde město vstříc zřizovateli, kterým je Jihočeský kraj? 

Jsme v úzkém kontaktu. Nyní je připraven návrh na zadání urbanistické soutěže na prostor náměstí. Do konce roku by měl návrh projít městskou radou, a když vše půjde dobře, tak před koncem roku bude soutěž vyhlášena. Měla by řešit hmotové umístění nové galerie, úpravu přilehlého veřejného prostoru, parkování a podobně. Kraj by mohl v mezičase řešit soutěž na samotnou budovu. 

PL: Je pěkné slyšet, že město přemýšlí i nad řešením okolí galerie. Jak město vnímá otázku veřejného prostoru a umění ve městě? Poučila se z několika ne zcela povedených akcí: nevydařené soutěže na památník letcům nebo nekoncepčního umístění soch Alexandry Koláčkové u Sportovní haly? 

Výběr soch před Sportovkou dodnes nechápu. Řeknu vám několik příkladů. V Českých Budějovicích bylo v minulosti dřevosochařské sympozium Stromovka, kde vznikaly zajímavé věci. Sympozium skončilo a žádný podobný festival se dlouho nekonal. Následně se objevili lidé okolo Michala Trpáka s Uměním ve městě. Pak přišla oslava 750 let založení města a dar sochy Přemysla Otakara II. Město si vyzkoušelo všechno možné a byl to pokus omyl. Daný tím, že neexistuje ucelený koncept přístupu k veřejnému prostranství. 

JP: Ony v jiných městech existují nebo jsou zaváděny.

Byl to opět Michal Trpák, kdo zaslal městu projekt, který se podobnou otázkou zabýval. Zatím ale město ucelenou koncepci pro řešení veřejného prostoru nemá. Jako velkou příležitost proto vidím, aby se město dobralo koncepčního řešení veřejného prostoru a kultury podáním přihlášky na Evropské hlavní město kultury 2028. V současné chvíli vedeme širokou debatu o tom, jestli ji podat. Pravděpodobně ji předložíme radě města. Domnívám se, že tento krok zatáhne do debat o městském veřejném prostoru a kultuře řadu různorodých názorových proudů. 

JP: Vy to opravdu chcete zkoušet, poté co v kandidatuře na EHMK neuspěla například Ostrava?

Ostrava sice byla neúspěšná, ale podívejte, jak se změnil přístup místních lidí k veřejnému prostoru a architektuře a jak jí samotná kandidatura pomohla. 

JP: Tu situaci možná více změnilo to, že na radnici začali naslouchat kulturním kapacitám, co tam působí. I tak mají několik kulturních skandálů a není to vůbec růžové.

Přesto si myslím, že příběh, jak se podařilo dát dohromady velmi různorodé lidi, kteří byli schopní pracovat společně na jednom koncepčním řešení, je inspirativním i pro Budějovice. A kdybych měl dát za vzor jedno město, kterému to velmi pomohlo, tak je to Linec. 

PL: A nemělo by mít město ještě před samotným přihlášením do EHMK vytvořenou vlastní jasnou koncepci, jak chce přistupovat k veřejnému prostoru a potažmo i umění a kultuře?

To je přesně příležitost pro období, než se samotná přihláška podá. Jsem ale přesvědčený, že atmosféra k tomu ve městě je. Současní „správci“ města konečně deklarují, že uvažují v delším časovém horizontu, než je jedno volební období, a neřeší pouze dopravu. Já sám vnímám, že nálada ve městě je vůči umění a kultuře příznivá. 

JP: Jaký je váš názor na koncepci jednoho procenta z veřejných staveb na umění?

Znám příklady měst, která k této koncepci přistoupila, ale dnes mají uložené peníze a nejsou schopna je proinvestovat v nějakém pro město atraktivním projektu. 

JP: Samozřejmě, nejedná se jen o rozhodnutí, ale o vytvoření celé koncepce, za jakým účelem tyto zdroje užívat. Jak ale na procenta na umění hledí město dnes?

Na toto vyhraněný názor nemám a s touto otázkou jsem se dosud nesetkal. Vím, že Michal Trpák ve svém dokumentu nějaká procenta na umění z městského rozpočtu zmiňoval. 

PL: Několikrát jste zmínil předloženou koncepci Michala Trpáka. Je ale město otevřené k výzvě i pro další autorské týmy, které by městu předložily možnou koncepci, jak pracovat s uměním ve veřejném prostoru?

Jsme na startovací čáře, všichni tak mají stejné podmínky a mohou přijít s návrhy. Jsem přesvědčen, že vznikne velmi třaskavá debata – jako když vedle sebe postavíte Michala Trpáka a Michala Škodu, kteří mají zcela rozdílný náhled na umění. Dnes zároveň existují nástroje, jak produktivně debatovat podobně složité otázky. U Slavie jsme toho byli svědky. Zde moderátor soutěžního dialogu Igor Kovačević dokázal managovat velmi rozdílné přístupy. 

JP: Já bych se ještě vrátil k chystaným projektům. Anoncovali jste záměr uskutečnit dlouho očekávanou rekonstrukci Domu umění. Z uveřejněných informací lze soudit, že neplánujete žádné výraznější změny, které by kvalitativně posouvaly dramaturgii a záběr galerie. Na mysli mám například rezidenční ateliéry, které by do Českých Budějovic přitáhly zajímavé tvůrce, nebo prostor pro experimentálnější formy umění. Není to škoda? Kdo nejvíce promlouvá do podoby náplně Domu umění a neměla by i ona být podrobena širší debatě? 

Kromě rezidenčních bytů v zadání bude vše, co jste jmenoval. V přízemí vznikne informační turistické centrum. V prvním patře zůstává galerie, v dalším prostory pro vzdělávání a lektorské programy. Navážou dvě podlaží coby otevřené platformy, jejichž náplň bude definovaná budoucím provozem. 

JP: To vše by měl obstarávat v podstatě jeden člověk, jak tomu je doposud? Jedná se o velký objem práce. 

V současné době je to především práce Michala Škody, který galerii hodně posunul. Michal zároveň zůstává jen kurátorem výstavního prostoru. U programů pro děti, které vede Šárka Kosová, bychom kvůli velkému zájmu rádi rozšířili pracovní pozice na jeden a půl úvazku. Zbývající dva prostory, které v nově opraveném Domě umění budou, nemusí mít stálého správce. Mohou zde vznikat nezávislé projekty.  

JP: Snad jen krátce k areálu Žižkárny. Několik mých přátel před časem jednalo o pronájmu ateliérů. Pak vše umlklo. Proslýchá se, že se současným nájemcem nejste spokojení a nenacházíte společnou řeč. Je to pravda?

Areál Žižkárny byl určen jako území pro administrativní aktivity a veřejnou správu a nebyl zde plánovaný žádný umělecký prostor. Jan Mádl (městský zastupitel – pozn. red.) projevil zájem, že v mezičase areál promění v kulturní centrum podobné Karlínským kasárnám – s tím, že po městě nebude chtít žádný rozpočet. Město mu ho tedy dočasně poskytlo. Nyní je patrné, že Jan Mádl přecenil síly a schopnosti, protože začal nabízet více než budovu, se kterou disponoval. Podle mého názoru by se měl více zamyslet nad tím, že v Žižkárně nestačí jen pořádat večírky a pronajímat areál v rozporu s uzavřenou nájemní smlouvou. 

JP: Je tedy pravda, že tam problémy jsou.

Jsou. Nemyslím to ale ve zlém. Podle mého osobního názoru Jan Mádl prostoru nedal jasnou koncepci a směr. Nedávno jsem dělal posudek na práci jedné studentky, která se zabývá fungováním kreativních center, a jako modelový příklad výborně popsala Žižkárnu, jak by mohla fungovat a rozvíjet se. Tu by si Jan Mádl měl přečíst.  

JP: Dlouhodobě roste kritika programového směřování kina Kotva, které navzdory pravidelným městským příspěvkům, jež letos činily bezmála jeden a půl milionu, zanedbává artové projekce a nabízí podobný program jako multikina. O vybudování druhého, menšího sálu pro tento typ promítání se přestalo mluvit. Zároveň jste do médií uvedl, že se město do budoucna bude zamýšlet nad formou, jakou bude Kotva dále provozována. O jaké změny může jít? Je město spokojené s tím, co nabízí? 

Jan Turinský čtrnáct let provozoval Letní kino Háječek. Myslím, že k němu přistupoval už velmi rutinně. Měl utkvělou představu, že by mělo nabízet téměř premiérové filmy. Osobně si myslím, že zážitek z letního kina je postavený na něčem jiném. Vyhlásili jsme otevřenou soutěž a přihlásili se tři uchazeči. Vítěz za sebou má první sezonu. Podle mého názoru mimořádně povedenou. Něco podobného je i příběh Kotvy. Možná by po těch letech, co má kino jednoho dramaturga, prospěla soutěž. Čas od času je dobré do rybníku pustit jinou štiku. Od začátku se počítalo s tím, že toto jediné kino, které si město nechalo, nebude premiérové, ale artové. Ze začátku se tak sice tvářilo a pořádalo i zajímavé doprovodné cykly, v poslední době je ale program srovnatelný s multikiny. Je legitimní možností města vypsat výběrové řízení na provozovatele a soutěžit o lepší koncepci. 

JP: Jak vysoce hodnotíte festival Umění ve městě? Z odborného pohledu je spíše podprůměrným festivalem s mělkou koncepcí.

To, zda je či není nějaký festival hodnotný, je subjektivní názor. Co se libí kritikovi umění, to se nemusí líbit mně.

JP: To jistě máte pravdu. Narážel jsem na odborný konsensus.

Nejsem si jistý, zda festival Umění ve městě je určený odborníkům a výtvarným kritikům. Podle mě se jedná o festival určený lidem, co se pohybují veřejným prostorem a vidí, že se zde mohou odehrávat i jiné aktivity.

JP: Kdyby se akce jmenovala například Zábava ve městě a neměla v názvu slovo „umění“, pak bych o odbornících nemluvil. Nemyslíte, že město by se mělo snažit lépe rozlišovat kvalitu? 

A to chcete, aby se z politiků stali literární a výtvarní kritici? Celkově vzato si myslím, že by se měl změnit přístup města k zadávání podobných akcí. Například institut mimořádně významných kulturních akcí není ničím jiným než promítnutím osobních sympatií té či oné politické reprezentace k nějakému konkrétnímu subjektu. Podle mě je mnohem rozumnější vytvořit jasný koncept, který bude na tři roky soutěžený v rámci grantové výzvy. Ať se po třech nebo pěti letech ukáže, zda měl daný festival atraktivitu pro návštěvníky a nestrhala ho kritika. Z toho důvodu, když se vrátím zpět, si myslím, že je důležité podat přihlášku na EHMK a jít do přípravy nějakého koncepčního materiálu. Jinak se zažitý mechanismus, který zde funguje patnáct let a nikdo si ho netroufne rozbít, nezmění. Nadále budou přetrvávat stará kamarádství. Cestou ale není změnit věci ze dne na den a říci, že příští rok budeme vše jen soutěžit. To by také nefungovalo. Přesto skupina, která bude vytvářet program pro přihlášku na EHMK, může být zajímavou platformou, která může začít se změnami. 

PL: Takže si myslíte, že změna ve stávajících zavedených strukturách města na podporu kultury by nebyla možná bez toho, aniž by se město ucházelo o EHMK? 

Řeknu vám to na příkladech. Když jsem byl primátorem v prvním volebním období, tak zde byla parta nadšenců vzešlá z Majálesu, kterým jsme zadali vytvoření koncepce kulturní politiky města na deset let. Zpracovali její analytickou část a ta byla i k dispozici na webových stránkách města. Když s ní ale přišli do zastupitelstva, moje „rodná“ strana ODS, která se mnou už tehdy byla ve válečném stavu, se do nich pustila a velmi sprostě jim vyčetla, že jim nikdo nebude říkat jak a co měnit, když to řadu let funguje dobře. Samozřejmě se nenechali urážet, odevzdali studii a šli jinam. Později přišel nový vítr s Bazilikou. Té zase bylo řečeno, že chce-li dělat alternativní kulturu, tak nemá čekat peníze od města. A do třetice Slavie, kde se objevili lidé kolem Jiřího Grauera a Martina Koláře, kteří z ruiny na dva roky vytvořili projekt Slavie žije. Bez větší podpory města se jim podařilo držet objekt na provozní nule a zároveň vytvořit zajímavý program. Když se začala připravovat soutěž na rekonstrukci, byl tento tým osloven, aby vytvořil materiál o tom, co ve Slavii fungovalo a bylo pro dům atraktivní. Ten to zpracoval, odevzdal zastupitelstvu a to už nic dál neřešilo. Čekalo jen byznys-plán. Kolik samotná stavba vydělá. Říkám tyto příběhy proto, že jsme si i tady, podobně jako s uměním ve veřejném prostoru, zažili všemožné přešlapy. Opakuji ale, že kandidaturu na EHMK 2028 považuji za platformu, na které se to změnit dá. 

JP: Pro celou sféru kultury máte poradní orgán, který se jmenuje kulturní komise. Není výlučně odborný, protože je obsazován podle politického klíče, a proto mě zajímá, zda to je dostatečný nástroj k posuzování kritérií v oblasti kultury? 

Myslím, že by to měla být platforma, která souvisí s kandidaturou na EHMK. Neznamená to, že za každou cenu uspějeme. Ale pomohlo by nám to i proto, že kulturní komise je složená z politických nominantů jednotlivých stran a ne vždy jsou zde lidé aktivní v nějaké sféře kultury. Samozřejmě nikdo nebrání komisi, aby vytvořila nějaký dokument. Otázkou je, zda se na to cítí. Například už osm let mluví o zavedení víceletých grantů. Když jsme po volbách v politické shodě přišli s tím, že upravíme směrnice, aby tříleté granty byly možné, tak se tomu komise raději nevěnovala, protože to pro ni bylo moc složité. 

JP: K čemu vám tedy je?

Tak občas nějaký dobrý nápad má. Problém je v tom, co lidé od členství v ní čekají. Například Jan Piskač (člen KK a městský zastupitel  – pozn. red.) od něj asi neočekává nic jiného, než že zničí Jihočeské divadlo. Protože každý jeho příspěvek končí v duchu „Kartágo musí být zničeno“. 

JP: Jeho snahou není zničení divadla, ale úplná změna systému financování kulturních aktivit (viz příspěvek Jana Piskače v tomto čísle časopisu – pozn. red.)

Ano, ale vedlo by to jen k tomu, že by divadlo nemohlo fungovat. Nemůžeme přeci chtít, aby zaměstnanci města soutěžili o své platy. Je to instituce, kterou město zřizuje. Debatu můžeme vést o tom, zda ji má zřizovat samo, ale je nesmysl chtít, aby o jeden balík peněz soutěžila například s multikinem. 

PL: Na závěr by nás zajímalo, zda odbor kultury nějak reaguje na současnou pandemii covid-19? Učinil něco na podporu místních umělců a kulturních organizací?

Pořadatelé i účastníci kulturních akcí byli samozřejmě jedni z výrazně zasažených. Město se snažilo, abychom těm, co čerpali dotace a jejich události se kvůli koronavirou nekonaly, vynaložené náklady uznali. Nechtělo vracet žádné finance. Další subjekty ale dotace vrátily. Dokonce nereagovaly ani na druhou výzvu v souvislosti se současnou nejasnou situací. Naší snahou pak bylo, aby ušetřené finance zůstaly v kultuře a převedly se do příštího roku. 

Juraj Thoma (*1969) vystudoval obor archeologie na Karlově univerzitě v Praze. Pracoval v Národním památkovém ústavu v Českých Budějovicích a v Jihočeském muzeu. Od roku 1993 působí v komunální politice. V letech 2006–2010 byl primátorem Českých Budějovic za ODS. Po vnitrostranických sporech ji v roce 2010 opustil a postavil se do čela nového hnutí Občané pro Budějovice. V letech 2010–2014 byl primátorem podruhé. V současnosti je radním pro kulturu a 1. náměstkem primátora pro územní plán, strategický plán, rozvoj a kulturu. 

Petra Lexová je historička umění.
Jiří Ptáček je kritik umění a kurátor.

You may also like

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *