Musí se ti vyměnit buňky v těle

Jan Němec (narozen 1981) je spisovatel a redaktor nakladatelství a časopisu Host. Žije střídavě v Brně a v Poličce. Napsal knihu povídek Hra pro čtyři ruce (2009) a obsáhlý román o životě fotografa a duchovního hledače Františka Drtikola Dějiny světla, za nějž získal Cenu EU za literaturu a který se dočkal překladu do osmi jazyků. Je zakládajícím členem Asociace spisovatelů, na podzim chystá novou knihu. Budějckému publiku se představí v rámci festivalu Literatura žije!, který proběhne od 24. do 26. dubna 2019.

Myslíš, že je česká literatura ve srovnání s literaturami jiných zemí něčím specifická?

Občas se říká, s odkazem na Haška a na Hrabala, že základem české literatury je hospodská historka. Něco na tom je, i dnes bys takové autory našel, například Petr Šabach výrazně těžil z podobné poetiky. Ale je to jen jeden rys české literatury – ta je ve skutečnosti naštěstí spíš různorodá než specifická. Mně osobně je bližší třeba kunderovská linie než to pábitelství, zajímá mě myšlení ve formě románu.

Milana Kundera je specifická postava, spousta lidí ho miluje, jiní se vůči němu vymezují. Těžko v dějinách naší literatury hledám osobnost, která by v nás Češích vzbuzovala tolik emocí. Snad s výjimkou Hanky a Lindy a jejich Rukopisů…

Milan Kundera je pro všechny srozumitelný referenční bod, proto se na něj tak často odkazuje. A zároveň je něco jako nepřítomný otec současné české literatury, proto ty emoce. Vždycky mě překvapovalo jejich rozpětí, zvlášť u intelektuálů, kteří se obvykle snaží projevovat spíš blazeovaný nadhled. Ale Kunderu část lidí v literární obci adoruje a část ho vůbec nemůže vystát. Podle mě máme ke Kunderovi opravdu trochu dětský vztah. Až si uvědomíme, že nám jako rodič nic nedluží, možná sami dospějeme.    

Podle čeho si vybíráš knížky, které čteš? Čím se – pro tebe osobně – vyznačuje dobrá knížka?

Nejspíš tě zklamu, ale ani já žádný zaručený recept na výběr knížek nemám. Jsou samozřejmě spisovatelé, na které se dá víceméně spolehnout, ale i ty si každý musí najít sám. Jinak je to vysloveně metoda pokusu a omylu. Čím se vyznačuje dobrá knížka? Tím, že tě nutí číst ji dál a dál. A jak to dělá? Když pominu běžné řemeslné triky, je to různé: ukazuje ti svět, jak ho neznáš, ví o tajemstvích, která skrýváš i sám před sebou, vyjadřuje tvoje niterné přesvědčení, baví tě atd. Ale všechno jsou to relační věci a to je asi důležité: tajemství textů podle mě je mezi autorem a čtenářem.

foto: David Konečný

Spousta lidí (včetně mě) čte občas populární literaturu. A spousta lidí (včetně mě) nad ní ohrnuje nos. Nicméně podle výše zmíněné definice může člověk i v mainstreamu narazit na „dobrou knížku“, nebo ne?

No, já občas taky ohrnuju nos. K tomu, že jsi v určitém oboru profesionál, určitá náročnost a vybíravost patří. Flaubert jednou řekl něco v tom smyslu, že většina knih je poplatná předsudkům svých čtenářů – to je, myslím, docela dobrá definice velké části mainstreamu. Myslím, že dobrá knížka by měla spíš něco otevírat nebo zpochybňovat než tě potvrzovat v tom, co už víš. Nebo si myslíš, že víš.

Jak je na tom současná česká literatura v zahraničí? Čte ji vůbec někdo?

Americký bohemista Alex Zucker používá boxerskou terminologii, když říká, že česká literatura dává rány nad svoji váhu. Tím se chce říct, že jsme malá země, kde se mluví jazykem, který nikdo kromě nás neumí, takže nelze čekat, že někoho knokautujeme v prvním kole. Dostat se z malého jazyka, jako je čeština, do velkého jazyka, jako je španělština nebo angličtina, je daleko těžší než opačně. Jdeš zkrátka hodně do kopce, proti zákonitostem trhu. Takže prozaických titulů, co se ročně přeloží z češtiny třeba do té španělštiny, bude míň než deset. A překladatelé, kteří jsou toho schopní, jsou dva až tři.

Ale občas se něco podaří. Moje Dějiny světla teď třeba vyšly ve Španělsku a vysloužily si celostránkovou recenzi v El País, nejčtenějších španělských novinách se skoro půlmilionovým nákladem.

Před deseti lety ti vyšla knížka skvělých povídek Hra pro čtyři ruce, v roce 2013 pak zmiňované Dějiny světla, životopisný román o Františku Drtikolovi, který získal Cenu EU za literaturu. Ale od té doby nic – proč ses odmlčel?

Pro mě jsou knížky něco jako partnerské vztahy. Něco, čím dlouho žiješ, co tě mění, a když to jednou za čas skončí, nevrhneš se hned do jiné náruče. Jsou to zkrátka delší cykly, musí se ti vyměnit buňky v těle, abys viděl a napsal zase jiné věci. Ale letos v září mi vyjde obsáhlá próza s názvem Možnosti milostného románu. Bude o lásce a o psaní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *