Na stopě největšího tajemství

Zastřešujícím tématem Milk & Honey 2017/16 je spiritualita. A kam jinam se v Budějcích vydat za jejím zkoumáním než na Teologickou fakultu Jihočeské univerzity. Tam působí uznávaný kněz a teolog Karel Skalický, který si s námi povídal o Bohu, papeži Františkovi a lidské potřebě smyslu. Zde přinášíme rozhovor v nezkrácené verzi.

Nemalé části společnosti patrně splývají pojmy jako Bůh, víra, náboženství nebo církev. Mohl byste je pro začátek od sebe stručně rozlišit?

Pojem Boha je dokumentován v těch nejstarších dokladech lidské historie, lidstvo věřilo v Boha, dokonce v jednoho Boha, od samého počátku své existence. To je třeba si uvědomit. Když se ale pokusíme Boha nějak definovat, tak vždycky ztroskotáme, protože jde o největší tajemství. A jelikož my jsme božím obrazem či podobenstvím, tak i my sami jsme tajemstvím. Kdo z nás může říct, kým vlastně je? Odkud jsme? Kam směřujeme? A proč to všechno?

Víra je dost široký pojem. Neustále totiž žijeme na základě nějaké víry: například než jste přišli, věřil jsem, že přijdete, protože jsme se na tom domluvili. Takže mezilidské vztahy nejsou možné bez víry. Dokonce i peníze závisejí na víře, víře v účinnost určitého politicko-ekonomického systému. Víry, jež jsou nutné k odpovídání na výše zmíněné otázky, pak rozdělujeme na ty, které počítají s Bohem jako s něčím transcendentním mimo tento svět, a na ty, v jejichž pojetí se absolutno kryje s tímto světem. V případě křesťanství jde o víru v boží slovo, v to, že Bůh k nám mluví skrze tzv. proroky. Mluvení těchto proroků už se děje řadu století, navazují na sebe, takže najednou to dává jistý smysl a ukazuje určitým směrem.

foto: Monika Bartáčková

Co se týče náboženství, je velmi těžké ho definovat. Takový Mircea Eliade by řekl, že o náboženství mluvíme tam, kde je zážitek něčeho posvátného. Jenže jak takový zážitek popsat? Já jej vnímám jako hluboké pohnutí, v němž je přítomen strach, ale zároveň i jakési povznesení mysli. Jako cosi, co člověka nadchne a současně naplní úctou. Tento zážitek se potom stává do určité míry nejen individuálním, ale i společenským. A v míře, v jaké se stává kolektivní záležitostí, stává se konkrétním náboženstvím.

Náboženství je tedy vždy neseno nějakým společenstvím lidí. A to zase potřebuje být nějak institucionálně skloubeno. Z tohoto pohledu je tak křesťanská církev institucí propojující ty, kdo věří v Ježíše Krista. Příslušníci takového společenství by ovšem řekli, že jsou něco víc: tajemné pokračování Krista na této zemi čili jeho tzv. mystické tělo. Nebo třeba že jsou ti, které spojuje společenství ducha svatého.

Říkal jste, že Boha v podstatě nelze definovat kvůli jeho neuchopitelnosti. Není potom populární otázka „je Bůh?“, na kterou se obvykle zplošťuje problematika víry, vlastně špatně položená? Takto formulována se zakládá na lidském chápání existence, vychází z lidských parametrů. Možná se ale Bůh do těchto parametrů zkrátka nevejde.

Rozhodně. Když někdo odpovídá na tuto otázku „je“, tak říkám, že si taky myslím, že je. A když někdo odpoví „není“, poprosím ho, jestli by mi řekl, co vlastně není. A on začne tápat. Někdo přijde s odmítáním představy fousatého starce na obláčku, ale v tom jsme zajedno. Prostě říct, že Bůh není, je jako říct, že nic nemá smysl.

Někdy se tvrdí, že Češi jsou tzv. „něcisté“, že věří v „něco“ mezi nebem a zemí. Souhlasil byste?

Ale jo. Konec konců, to pravé boží jméno třeba židé vůbec nevyslovují. Jen ho opisují. Ono přílišné ohánění se Bohem mi také nepřipadá správné. Spisovatel Jakub Deml si například stěžoval, že se někteří ohánějí Bohem jako kráva ocasem. Mluvit o Bohu je ve skutečnosti velmi delikátní záležitost, protože snadno se začne prázdně kecat. Vždyť i z desatera známe: nevezmeš jména božího nadarmo. A tak je někdy lepší říct „něco“ než „Bůh“.

Když jste spojoval Boha se smyslem, bylo to kvůli tomu, že se člověk jako tvor vyznačuje potřebou smyslu? Potřebujeme neustále dostávat signály o tom, že to celé panoptikum tady má nějaký význam. Nedovedeme žít bez smyslu.

Co je rozum? Rozum je vlastně vědomí smyslu. Jakmile přemýšlím, tak se prostě vždycky ptám, k čemu to je. No a smysly jsou potom různé. Má to, co tady teď spolu děláme, nějaký smysl?

My věříme, že jo.

No vidíte: věříte. Pokud bychom tvrdili, že nic nemá smysl, začal by se náš rozum rozkládat. Na něm je totiž zavěšeno všechno. Pozoruhodné třeba je, jaktože má lidstvo – roztříděné do mnoha filozofií, kultur nebo náboženství – jenom jednu logiku. A logika je výraz rozumu. Rozum je podle mě esenciálně otázka po celkovém smyslu. Samozřejmě můžu tuto otázku prohlásit za fiktivní, to ale nic nezmění na její přítomnosti. A kdybychom neměli rozum, nemohli bychom si tuhle otázku uvědomovat.

foto: Monika Bartáčková

Kladete velký důraz na rozum. Někdy se však víra v Boha spojuje spíše s citem nebo iracionalitou.

Myslím, že se rozum a víra vzájemně předpokládají. I když jejich projevy jsou různé. Hegel, jeden z nejracionálnějších filozofů, používá pojem „lest rozumu“, což značí situaci, kdy se rozum skrývá za určitými iracionálními projevy: třeba citů. Někdy k nám rozum promlouvá skrze ty, kteří jsou podle nás blázniví, například umělci.

Už zpočátku se váš popis náboženského zážitku podobal některým popisům prožitku estetického. Mají k sobě skutečně tak blízko?

Čili jak jde dohromady krásno a tajemno? Když mi něco připadá krásné, obsahuje to také implicitní otázku, proč mi to připadá krásné a mému psovi je to fuk. A jsme zase u rozumu a tím pádem i u tajemství. Krásno, rozumno a tajemno je trojice, která zkrátka drží pohromadě.

A nejsou právě ony okamžiky uchvácení i strachu momentem, kdy individuum může uvěřit? Kdy je připraveno přistoupit na nový rozměr sebe sama?

Vedle tohoto okamžiku, kdy říkám Bohu ano, jsou ještě vlastně dva momenty. V prvním připouštíme Boha, a jestli si ho uvědomujeme, nebo neuvědomujeme, je úplně jedno, protože v něm jsme. V druhém si pak najednou začínáme uvědomovat, že to všechno musí mít nějaký smysl a že je nějaká bytost, která všecko převyšuje. Jenže záleží na tom, jak k tomuto poznání přistoupíme. Buď věříme v Hospodina, ale nechceme si od něho nechat kecat do svých záležitostí, anebo se mu odevzdáme jako našemu pánu.

Myslíte si, že je dnešní doba nakloněná vzniku náhražek náboženství?

To nejenom naše doba, to jsou všechny doby. Ono se taky někdy špatně rozeznává, kde začíná a kde končí náhražka. Jedna věc je ale jistá: kdyby nebyl pravý Bůh, tak by nebyly ani náhražky. Právě ony jsou odkazy na to, že on je něco, co nemůžeme zavřít do systému.

Vědecký pohled na náboženství vychází z toho, že lidé potřebují smysluplnost a na základě této potřeby si konstruují pojem Boha. Vnímáte to opačně? Že boží existence je prvotní?

No ony jsou to vlastně doplňující se způsoby, které se navzájem předpokládají.

foto: Monika Bartáčková

Jak vnímáte současného papeže Františka?

František je moje láska… A důvod můžu ilustrovat následující příhodou. Jedna má bavorská přítelkyně, která za mnou někdy jezdí vlakem, se jednou po cestě dala do řeči s nějakým spolucestujícím, jenž se jí ptal na papeže. A tenhle pán ji upozornil na to, že František na rozdíl od svého předchůdce vystupuje jako hlava církve v těch samých botech, v kterých přijel z Argentiny. Tento postřeh obyčejného kominíka velmi bystře odhalil přítomnost chudoby. Víte, já měl to štěstí, že jsem se léta setkával s Latinskou Amerikou a s pro ni typickou teologií osvobození, kde je centrálním pojmem právě chudoba. A ta je důležitá i pro Františkův pontifikát – proto se taky konec konců pojmenoval po Františkovi z Assisi. On si velmi dobře uvědomuje a říká naplno, že tou nejhorší snětí církve je klerikalismus, zalíbení v moci a okázalosti. Toto kritizuje už Ježíš u židovských potentátů, jenže ono se to dá kritizovat i u potentátů křesťanských. Ale ono je to všude, jde o projev naší přirozenosti poznamenané dědičným hříchem.

Ještě nás zajímá fenomén modlitby. Co to vlastně je modlitba? Jak funguje? A k čemu slouží?

Slouží to k tomu, aby se člověk zavěsil na poslední hák, na kterém všechno visí, což se může dít vícero způsoby. Obvykle je jedinec přiveden k modlení rodiči. Nebo jde o prosbu v těžké situaci, kdy člověk neví kudy kam. Nebo můžete obdivovat krásu zapadajícího slunce na pláži čili dokonalost toho, jak to Bůh stvořil. Tento konkrétní případ je, řekl bych, klanění se, obdiv. A pak může přijít také poděkování, když se dostanu z oné těžké situace. Modlitba dává všemu to poslední zaměření.

A jakou roli hraje ten opakovaný text? Neztratí slova svůj původní smysl, když se omílají stále dokola? Nebylo by autentičtější, kdyby byla modlitba vyjádřena pokaždé jinými slovy?

Asi takhle; v pravoslavné církvi bývala taková opakovaná modlitba: „Ježíši, synu Boha živého, buď milostiv mně hříšnému.“ Toto neustálé opakování pak v člověku rezultuje v určitý psychický proces, kdy je údajně možné vidět zvláštní světlo. Jedná se o jakousi duchovní gymnastiku, v níž jde o to přinutit tělo, aby se dostalo do vztahu s transcendentnem nějak hlouběji než normálně. Komu to vyhovuje, ať si to praktikuje. Já jsem se na to ale nedal. I když se modlím každý den růženec, což je krajní výraz opakované modlitby. Důležité je soustředění myšlenek do jednoho místa, které by měla modlitba zajišťovat.

Jak vidíte funkci katolické církve v současné historické situaci, která je velmi specifická třeba svým rozmachem informačních technologií?

Každá doba byla něčím specifická. Antika otroctvím, středověk feudalismem, průmyslový věk fenoménem proletariátu.  A dnes se mluví o prekariátu tvořeném lidmi, kteří nezvládají moderní komunikační techniku. Církev by k tomu měla přistoupit tak jako vždycky, především modlitbou. Pokud je modlitba dobrá, může být inspirací, z které lze čerpat. Církev musí mít nastavené antény a být citlivá k tomu, co Druhý vatikánský koncil nazval „znamení času“. Boží duch k nám přeci nemluví jen prostřednictvím Písma, církevní tradice nebo svých představitelů, promlouvá také skrze dění tohoto světa. Když nebudeme citliví k tomuto božímu mluvení ve světě, tak budeme kopat do autu. Proto je důležité naslouchat znamením času. Takovým nepohodlným, ale důležitým znamením času jsou dnes uprchlíci. Jsou vlastně testem naší lásky.

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *