Průvodci současnou architekturou

Přinášíme na tomto místě mírně rozšířený rozhovor se zakladately platformy CBArchitektura, který byl rovněž publikován v tištěné verzi Milk & Honey 2016/13.

Spolek CBArchitektura se již dlouhodobě snaží ovlivňovat diskuzi ve městě o veřejném prostoru i potřebě kvalitních současných staveb. Jak ukazuje nedávno skončená intervence architekta Jana Šépky, často se jedná o boj s větrnými mlýny, kdy se v duchu přehnaného patriotismu bojíme čehokoliv nového. O to více je zde potřeba ukazovat, jak může současná architektura vypadat a jak lze za pomoci promyšlených zásahů vytvářet smysluplný prostor pro život.

Primárně je někdy potřeba vystoupit z bubliny známého a nahlížet možné řešení rozšířenou optikou. Tu v brzké době nabídne i připravovaný knižní průvodce, který je výsledkem několikaletého mapování současné architektury v Jihočeském kraji a Horním Rakousku financované z veřejných prostředků, jehož autory jsou Tomáš Zdvihal a Mirek Vodák. Kniha se bude jmenovat „Průvodce architekturou: Jihočeský kraj a Horní Rakousko. Příklady dobré praxe 1990–2015“, vydá ji tiskárna Karmášek a od konce října bude k zakoupení v Domě umění v Českých Budějovicích.

archiv-re-architekti
Sportovní klub Voselno, Úsilné (2015), re:architekti, foto: archiv re:architekti

Co pro vás bylo prvotním impulsem k sepsání knihy o současné české a rakouské architektuře? Chtěli jste upozornit na hodnotné stavby nebo více porovnat situaci v obou regionech?

Tomáš Zdvihal: Několik posledních let pravidelně jezdíme do Horního Rakouska poznávat tamější architektonickou scénu. Sledujeme především veřejné stavby v menších městech a obcích. V průvodci záměrně vynecháváme Linec, který je kvalitou architektury měřitelný spíše se světovými metropolemi. Dopředu si zjišťujeme, co a proč chceme vidět. Díky tomu máme nashromážděno množství materiálu o jednotlivých stavbách a přišlo nám důležité tyto informace zájemcům o současnou architekturu zprostředkovat trvalejším způsobem, než nabízejí sociální sítě. Zároveň jsme začali zjišťovat, jestli podobné příklady najdeme i v Jihočeském kraji. Většinou jejich vznik souvisí s nějakou formou architektonické soutěže, které dlouhodobě propagujeme.

Mirek Vodák: Cílem průvodce není prezentovat obrázky nějaké avantgardní světové architektury, ale konkrétní srovnatelné situace na obou stranách hranice, a ukázat, že při troše snahy a dobré vůle, lze dosahovat podobných výsledků, a to i přes stále rozdílnou ekonomickou situaci. Pokud se někdo rozhodne stavět veřejnou stavbu, tak průvodce mu ukáže několik podobných typologických referencí a měl by ho motivovat k návštěvě konkrétních domů. Dostane mapku s adresou, podlahovou plochu, orientační náklady, a pokud se nestydí, tak si může domluvit i schůzku s konkrétními lidmi, kteří ten projekt zrealizovali.

Při přípravě jste v Rakousku navštívili řadu míst. Co zde vnímáte jako největší rozdíl oproti situaci v Čechách?

TZ:  Menší obce v Rakousku i Čechách řeší v podstatě stejné problémy, jako je přesun výstavby a obyvatel do okrajových částí, s tím spojený nárůst dopravy nebo chybějící veřejná vybavenost. Zásadní rozdíl ale vidím v zapojování veřejnosti. Ta je v Rakousku formou pracovních skupin zapojena do přípravných fází projektu a podílí se na definování zadání. Nerozhoduje však o vzhledu stavby, svoji důvěru vkládá do institutu architektonických soutěží, které jsou i v malých obcích samozřejmostí. U jednodušších staveb je často osloven omezený počet  zpravidla místních architektů, čímž odpadá strach z neočekávaného výsledku. Takové soutěže se pomalu začínají objevovat i u nás.

MV: V Rakousku se používá termín Baukultur, který reprezentuje obecný přístup ke stavbě od projektu k realizaci a který by měl v podstatě spojovat řemeslo i umění. V regionální architektuře je vidět, jak architekti pracují s kontextem místa, krajiny nebo materiálu. Je to rukopis, který je poměrně dobře rozeznatelný, vychází z místní tradice, dává jí současnou interpretaci a to vede k posilování identity a komunity. V celostátním měřítku pak Rakousko bere architekturu jako nedílnou součást kultury, která reprezentuje zemi, a u největších ateliérů, jako je Coop Himmelb(l)au, dokonce jako vývozní artikl.

Zaujala vás v Rakousku nějaká stavba, kterou typologicky či proporčně v jižních Čechách postrádáte?

MV: Zajímavé je takzvané Gemeindezentrum, což je kombinace radnice s řadou dalších funkcí, jako víceúčelový sál, pošta, banka, ordinace, obchod nebo kavárna. Přirozené centrum obce s odpovídajícím veřejným prostorem kolem, zpravidla na významném a viditelném místě, často vedle kostela.

TZ: Spojování funkcí je zajímavé téma a hodně souvisí s ekologickými principy. Viděli jsme obecní stavby, které kombinují provoz hasičské stanice s technickými službami, sportovní halou nebo hudební školou. Díky tomu obec ušetří za pozemek, infrastrukturu či následný provoz. Ekologie je v Rakousku velmi propagovaná, a proto i na sběrné dvory nebo kotelny pořádají architektonické soutěže.

archiv-re-architekti-1
Sportovní klub Voselno, Úsilné (2015), re:architekti, foto: archiv re:architekti

V menším rozsahu lze i v Čechách naleznout stavby, které by plnily více funkcí najednou: například Spolkový dům ve Slavonicích nebo Společenské centrum Ratejna v Řepici.

MV: Spojit více funkcí je racionální rozhodnutí, které vede k prostorové a finanční efektivitě. Je ale důležité promyslet, jaké funkce a v jakém rozsahu je vhodné spojit.

TZ: Oba příklady ve svém názvu vystihují to nejdůležitější, tedy ochotu lidí se sdružovat a trávit čas společně. S tím přichází zájem lidí o kvalitu společně sdíleného prostoru, což je dobrý předpoklad pro kvalitní architekturu. Při plánování takové stavby je ale důležitá ochota se domluvit. To v Rakousku umí mnohem lépe.Konkrétně Spolkový dům ve Slavonicích vznikl z iniciativy občanů sdružených v neziskové organizaci Slavonická renesanční, která ho vlastní a provozuje.

Váš průvodce představuje řadu skvělých staveb i v českém prostředí. Vesměs jsou to citlivé, ale konzervativní zásahy. Oproti tomu v Rakousku lze naleznout řadu solitérů. Myslíte si, že se bojíme výrazných staveb nebo jsme více svázáni regulemi?

MV: Myslím, že na úrovni jednotlivé soukromé stavby je ta produkce srovnatelná, celkově průměrná, většinou konzervativní a občas avantgarda. Ale současné rakouské veřejné stavby, veřejný prostor a celkové urbanistické souvislosti ukazují na fungující dlouhodobý plán, jak stavět obec. Tam se ukazuje strategie a také dost velká důvěra v samosprávu i stát a nakonec i profesi architekta. Nemyslím, že se u nás bojíme, ale na jedné straně pokora a přiměřenost a na druhé schopnost přitlačit tam, kde je to důležité, a to i za cenu vyšších nákladů, to je něco, co nám dost chybí. Mám dojem, že často stavíme bez kontextu.

TZ: Rakousko má velmi dobře propracovanou národní politiku stavební kultury, která dlouhodobě funguje napříč jednotlivými vládami. Ta popisuje, proč je kvalitní architektura pro společnost důležitá. Bez podobného dokumentu je těžké společnost nejprve přesvědčit a následně udržet kontinuitu. Postavit jednu kvalitní stavbu je totiž práce minimálně na jedno volební období, a proto se politici často uchylují k jednoduchým a rychlým řešením. Podobná politika u nás vyšla teprve před rokem, proto zatím nelze zhodnotit její dopad.

Přesto se u nás najdou obce, které prosazují koncepční rozvoj a dlouhodobě spolupracují s architektem. Důležitá je zde důvěra místní komunity v samosprávu, respektive v osobu konkrétního starosty. Za všechny mohu jmenovat Chlumany, Řepici nebo Úsilné. Není překvapením, že tyto obce byly velmi úspěšné v soutěži o vesnici roku.

archiv-re-architekti-2
Sportovní klub Voselno, Úsilné (2015), re:architekti, foto: archiv re:architekti

Zmiňujete zajímavé příklady, kde se povedla dlouhodobá spolupráce s architektem, jako tomu bylo u starosty Pavla Kašpárka v obci Úsilné. Jak spolupráce probíhala?

MV: Pan starosta se nebojí zeptat a poradit se.Když mi ukázal nabídky a reference dvou architektů, kteří měli zpracovat koncepci rozvoje obce, tak jsem mu řekl, že jedna je levná a druhá dobrá. Samozřejmě to byla delší diskuse, ale v podstatě mu to vysvětlení stačilo a dnes už dlouhodobě spolupracuje s jedním z nejlepších ateliérů u nás. Samozřejmě je zde participace s veřejností, ale pozice silného starosty je pro prosazovaní změn důležitá.

TZ: Za koncepcí obce Úsilné stojí konkrétně architektonický ateliér re:architekti. Jejich práce spočívá v důsledném poznání místa, lidí a jejich všedních i nevšedních zvyků. V obci strávili nějaký čas, často se do ní vraceli a především diskutovali s občany. Díky dlouhodobé koncepci starosta Kašpárek ví, do kterých míst a v jakém čase by bylo vhodné vložit nejvíce úsilí. První vlaštovkou je novostavba sportovního areálu. Mimochodem, jeden z členů ateliéru, architekt Michal Kuzemenský, byl letos za práci pro Úsilné nominován na cenu Architekt roku.

V současné době se v Domě umění koná výstava britského studia Caruso St John na téma architektonických soutěží. Mirku, ty v současné době stojíš za přípravou soutěže na přestavbu Vědecké knihovny na Lidické. Zadání architektonických soutěží ovšem ne vždy bývá šťastné. Na co je důležité si dát při přípravě pozor?

MV: Základní otázky jsou dvě: co chci stavět a proč chci stavět. Zní to jednoduše a i odpověď může být jednoduchá, ale kolik politiků dokáže říct veřejně, že chce postavit dobrý dům, a kolika se to podařilo? K tomu je potřeba sestavit především smysluplné zadání stavby, protože najít dobrého architekta je o dost jednodušší. V architektonické soutěži se mimo jiné hodnotí kvalitativní kritéria, ty jsou subjektivní, a proto je nutné je zdůvodnit. Soutěž pak dává možnost porovnávat různá řešení a hodnotit poměr ceny a kvality. Smutné je, že soutěže často komplikují odvoláním samotní architekti, a to často bez znalosti toho, jak těžký a složitý proces jim předchází. Pokud někde soutěž dopadne špatně, pak je samozřejmě motivace starosty vypsat ji znovu dost nízká.

TZ: Neochota vypisovat soutěže spočívá i v tom, že přípravě je nutné věnovat dostatek času. Dlouhodobou diskuzí a přípravou je možné odfiltrovat většinu problémů, které mohou během soutěže, výstavby a samotné životnosti stavby nastat. Například celý záměr nové opery v Linci trval téměř 30 let. Proběhly dvě architektonické soutěže na různá místa a referendum.

Iniciativa CBArchitektura funguje už od roku 2012. Rovněž Dům umění v Českých Budějovicích v posledních letech představil řadu skvělých českých i zahraničních architektonických výstav. Odráží se nějak tyto aktivity u samotných zadavatelů, se kterými spolupracujete?

MV: Všechno je o lidech, za každou veřejnou stavbou je vždy několik málo konkrétních politiků a úředníků. Některé z nich jsme potkali právě v Domě umění, jiné na přednáškách a někdo se ozval na základě rozhovoru v novinách nebo rozhlase. V podstatě se snažíme spolupracovat s lidmi, kteří mají zájem, protože je to mnohem jednodušší a efektivnější než architekturu někomu vnucovat. To, jestli si budeme rozumět, se zpravidla pozná hodně rychle, je to podobné jako u soukromých investorů.

TZ: Díky jedné z přednášek v Domě umění jsme se například seznámili s Pavlem Janštou, kterému se následně podařilo z pozice místostarosty Vodňan uspořádat během jediného volebního období čtyři architektonické soutěže. Jednu z nich, na rekonstrukci sportovního areálu Blanice, se podařilo i realizovat.

You may also like

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *